Snad veškerá současná literární a filmová díla, která nějakým způsobem pracují s tématem holokaustu, spojuje jistý nešvar vyplývající převážně z problematiky času. Od konce druhé světové války uplynul přeci jen nějaký ten pátek a za tu dobu bylo toto palčivé téma zpracováno snad na tisíc různých způsobů. Od nekonečných stohů popsaného papíru, přes stovky hodin vměstnaných do nejrůznějších dokumentů až po variabilní filmové zážitky všech myslitelných žánrů. Možná to bude znít maličko necitelně, ale točit filmy o holokaustu je dnes strašné klišé, což je zároveň konstatování zavánějící určitým rozporem, jelikož na hrůzy způsobené vládou Třetí říše by se nemělo nikdy zapomenout. Je tedy otázkou, zdali není lepší vracet se k již napsanému, zfilmovanému či zhudebněnému, než se neustále snažit přežvykovat to samé téma a ukazovat jej pouze v jiných barvách a odstínech. Vůbec nejlepším řešením je však zvednout zadek a jít si memento skutečného pekla na Zemi prohlédnout osobně, protože takovou zkušenost nic jiného nenahradí. A přesto!

Pokud jde o kinematografii a hledání originality ve vyčpělých tématech, zůstává tu jeden speciální klíč, jímž je svérázná cesta čistokrevného artu. Filmy se točí z různých důvodů. Jsou tu proto, aby vyprávěly příběhy, pokusily se nám předat hodnotnou myšlenku, vymezily se vůči nějakému globálnímu fenoménu, našly cestu tam, kde zdánlivě žádná není, a nebo jednoduše proto, aby vydělaly pořádný balík. Anglického režiséra Jonathana Glazera na první pohled nezajímalo ani jedno. Jeho mrazivě chladná Zóna zájmu (2023) je repetitivní umělecky vystavěné filmové cvičení, jehož kulisami je shodou okolností Osvětim během sílícího holokaustu. Takové zjištění nás zákonitě vede k jedné otázce. Není to trochu drzost zneužít nanejvýše temnou část novodobých dějin pro potřeby uměleckého experimentu? Myslím si, že není. Obzvláště, když režisér drtivý dopad nacismu nezlehčuje, ale pouze s ním pracuje mimořádně originálním způsobem.

Experimentální, náročný či jednoduše řečeno umělecký přístup, který operuje s tématem holokaustu, ovšem není žádnou novinkou. Maďarský režisér László Nemes ve své dekadentní ódě na lidskou bestialitu Saulův syn (2015) využil dynamickou kameru v rovině zvídavého svědka, který diváka v mimořádně dlouhých záběrech provede vnitřnostmi koncentračního tábora. Vynášení mrtvol z plynových komor, nakládání do pece a vsypávání popela do řeky jsou sledem neustále se opakujících úkonů, které vězni provádějí s mechanickou odosobnělostí, jaká nám v důsledku evokuje tupou rutinu uprostřed jakési továrny z pekla. Jonathan Glazer ale na dynamickou kameru kašle a sází na opačný přístup. Zóna zájmu je přehlídkou desítek statických záběrů, jež však nesledují rutinu uvnitř tábora smrti, ale rodinnou idylu uvnitř domku, který s koncentračním táborem sousedí v těsné blízkosti. Co se děje za zdmi malebné zahrady je nám zapovězeno, jelikož Glazer zredukoval obludnost holokaustu na zdánlivě neškodný hluk v pozadí.

Režisér pro svůj neobvykle zpracovaný projekt nalezl inspiraci ve stejnojmenné novele z roku 2014, kterou napsal zavedený anglický spisovatel Martin Amis. Kniha má hned tři různé vypravěče, ale za hlavní postavu můžeme považovat důstojníka Angeluse Thomsena. Základním bodem příběhu je nenaplněná romance uprostřed města Osvětim. Thomsen se zamiluje do Hannah Doll, manželky velitele koncentračního tábora Paula Dolla. Ačkoli příběh s jedním významným časovým skokem není nikterak originální, jeho největší devízou je autentická syrovost, psychologie postav a jejich myšlenkové pochody. Naprostá apatie k tomu, co se v koncentračním táboře děje, se u velících důstojníků mění úměrně s tím, jak se vývoj druhé světové války obrací. Když třeba Paul Doll se svou manželkou navštíví divadlo, nemá potřebu soustředit se na představení, jelikož uvnitř hlavy přemítá nad tím, kolik plynu by asi potřeboval k zabití velkého počtu lidí sedících okolo. Depresivní čtení, ale zároveň důkaz, že jde k zavedenému tématu přistupovat trochu jinak.

Jonathan Glazer knihu použil pouze jako centrální bod, z něhož následně velmi volně vychází a rozvíjí jej po svém. Osekal drtivou většinu podzápletek i plejádu vedlejších postav, ale na rozdíl od spisovatele ponechal těm hlavním reálná jména. Protagonisty příběhu jsou tedy velitel koncentračního tábora Auschwitz Rudolf Höss (Christian Friedel), manželka Hedwiga Höss (Sandra Hüller), jejich pět dětí a rodinní příbuzní. Rodina Hössových žije v takzvané zájmové oblasti či zóně zájmu, jak ostatně říká samotný název filmu. V němčině zní tento termín „Interessengebiet“ a byl používán nacistickými silami k označení oblasti kolem komplexu koncentračního tábora Osvětim. Tato oblast vyhrazená pro oddíly Schutzstaffel (SS) podléhala správě hlavního tábora. Iluzorní oáza klidu obklopená neúnavným mlýnkem na lidské maso.

Jedním z nejzásadnějších rozhodnutí režiséra bylo oprostit se od zažité představy, v níž jsou spolupachatelé holokaustu často vykreslováni jako mýtičtí zástupci absolutního zla. Glazer v připravovaném filmu nechtěl nacisty vyloženě polidštit, ale spíše je demystifikovat a ukázat v rovině pečlivě vysoustružených koleček, které poslušně pracují uvnitř krví poháněného orloje. Aby mohl být takový záměr uvěřitelný a především přesvědčivý, podnikl režisér téměř dva roky trvající výzkum rodiny Hössových, což zahrnovalo studium nepřeberného množství písemností, dochované korespondence, opakovaných návštěv Osvětimi, úzkou spolupráci s tamějším muzeem a historiky. Glazer dokonce získal přístup do přísně chráněných archivů. Díky tomu mohl pečlivě prozkoumat zvěčněné svědectví přeživších vězňů, kteří byli tehdy zaměstnáni u Hösse v domácnosti, kde vykonávali běžné činnosti denních potřeb. Tedy jestli za běžnou činnost můžeme označit i přihnojování květin paní Hössové popelem ze zavražděných lidí.

Původní dům Hössových sice dodnes stojí na svém místě, ale podepsal se na něm výrazně zub času a jeho vnitřní uspořádání shledal polský kameraman Łukasz Żal jako silně nevyhovující. Scénograf a produkční designér Chris Oddy nalezl ideální budovu zhruba o tři sta metrů dále. Opuštěný dům sice vyrostl až několik let po válce, ale po architektonické stránce byl originálu velmi podobný. Produkční tým a architekti provedli kompletní přestavbu interiéru pod vedením režiséra a kameramana, zatímco Chris Oddy se zaměřil na přilehlou zahradu. Zkraje roku 2021 začal vysazovat keříky, květiny a okrasnou zeleň, aby mohla být zahrada s prvním cvaknutím klapky v plném rozpuku. Okolní budovy v Osvětimi nechal režisér digitálně omladit, případně znovu vytvořit pomocí počítačem generované grafiky.

Samotné natáčení začalo v létě 2021, trvalo necelých šedesát dní a mělo experimentální až improvizační formu. Uvnitř domu a na zahradě nechal režisér umístit zhruba deset digitálních kamer Sony Venice, které bez ustání snímaly dění v domě. Scénář měl jasně danou strukturu i pevné dialogy, ale nabízel i obrovský prostor pro improvizaci ze strany talentovaných, výhradně německých herců. Režisér v jednom rozhovoru tento přístup označil za nevšední verzi reality show. Doslova Big Brother uvnitř nacistického domu. Desítky hodin natočeného materiálu nakonec střihač Paul Watts a režisér přetavili do stominutové stopáže.

Zóna zajmu neobsahuje příběh v tom pravém slova smyslu. Vlastně nemá ani nějakou centrální zápletku. Shrnout bych to mohl asi následovně. Píše se rok 1943 (ačkoliv film to doslovně neříká) a druhá světová válka je v plném proudu. Obersturmbannführer Rudolf Höss je velitelem koncentračního tábora Auschwitz. Se svou ženou a dětmi žije v idylickém domě s udržovanou zahradou hned vedle tábora, který je od domu oddělen pouhou zdí s ostnatým drátem. Tatínek chodí den co den do práce a maminka se stará o domácnost i zahradu, s čímž jí pomáhá početné služebnictvo složené výhradně z vězňů a polských dívek. Ve volných chvílích si Höss hraje s dětmi, bere je do okolní přírody, rybaří s nimi a vůbec se chová jako milující táta od rodiny, který však vykonává mimořádně náročné a zodpovědné zaměstnání. Kdyby dělal například generálního ředitele továrny na koženou obuv, šlo by vlastně o plytké drama rámované nezvyklým zpracováním. To je ostatně hlavní rozpoznávací znak a svým způsobem i přednost celého filmu.

Rudolf Höss se totiž opravdu chová jako by vykonával naprosto běžné zaměstnání a všichni členové rodiny to také tak berou. Hedwiga drží nejmladšího synka v náručí, chodí s ním po krásné zahradě a vysvětluje mu, jak se jmenuje krásná květina, která nedávno vykvetla. Tatínek má narozeniny a spokojená rodinka mu předá čerstvě nalakovanou kánoi. Jak kouzelné a zároveň všední. Tyto a mnohé další výjevy jsou však permanentně lemovány ponurou partiturou složenou z těch nejzlověstnějších tónů jaké si umíte představit. I přes vysokou zeď, jež obepíná celý pozemek, se vzduchem nese nářek, pláč, křik agresivních essesáků, chrčivý zvuk motorů, občasná střelba či kovový skřípot brzd od lokomotivy, která zrovna dovezla další várku čerstvého masa. Sem tam se do rámu obrazu vloudí zlověstný vizuální prvek, jako třeba stoupající černý dým z kremačních pecí, ale jinak je snímek pevně spjat s domem a zahradou. Právě způsob, jakým se Jonathan Glazer vyhnul „povinným“ záběrům na dobytčí vagóny, plynové komory plné mrtvol a všeobecný teror uprostřed koncentračního tábora, je tím nejoriginálnějším nápadem Zóny zájmu. Originálním a v důsledku krajně znepokojivým.

Úvod a závěr filmu lemují sonické hudební plochy sestávající z chorálů, varhan a syntezátoru, ale nelze říci, že by anglický hudebník Mica Levi vytvořil prototyp plnohodnotného soundtracku. Přítomnost hudby je vzácná. Přesto je zvuk jako takový patrně tím nejsilnějším elementem Zóny zájmu. Zvukový inženýr Johnnie Burn si svého prvního Oscara zasloužil plným právem, neboť práce, jakou na filmu odvedl, je stejnou měrou hrůzná i fascinující. Naznačit genocidu pouhým zvukem pro Burna znamenalo roční studium o holokaustu, zkoumání popisných ilustrací a pročítání svědeckých výpovědí s nejrůznějšími detaily o krutém zacházení s vězni. Mistr zvuku si dokonce vytvořil velkou mapu koncentračního tábora, kam zakreslil i dům Hössových, aby jasně viděl, kde v táboře stálo popraviště a jak silná by tudíž mohla být ozvěna smrtících výstřelů. Výsledkem výzkumu byl zhruba šestisetstránkový PDF dokument obsahující seznam veškerých zvuků, které bylo možné v Osvětimi slyšet. Smrt a utrpení valící se zpoza vysoké zdi se pro rodinu Hössových stává jakýmsi druhem bílého šumu. Takovým druhem, který rodina naprosto ignoruje.

Pokud film sledujete v televizi, takříkajíc na půl plynu, ani vám to nepřijde, ale jakmile otočíte volume doprava, začnete pomalu propadat pocitům zmaru, beznaděje a plíživé hrůzy, kterou v pozdějších minutách nahradí jistá otupělost, možná až apatie. S blížícím se koncem filmu jsem ke svému překvapení zjistil, že už si mozek na tu infernální symfonii celkem přivykl, což rozhodně nebylo příjemné, jelikož mé podvědomí se tím pádem jaksi naladilo na podobnou vlnu obyvatel buržoazního domku. Fuj. Samozřejmě, že je neuvěřitelné sledovat Rudolfa Hösse, jak s naprostým klidem probírá možnou modernizaci plynových komor se specializovanou firmou Topf and Sons nebo usměvavou Hedwigu, která své matce ukazuje plody úspěchu ve skleníku, zatímco v pozadí kdosi naléhavě křičí bolestí. V tomto ohledu je tedy těžké zodpovědět, jestli je postupná divácká aklimatizace na symfonii smrti chybou či účelným tahem režiséra. Tady bude záležet na vnitřním nastavení každého z nás.

Jelikož statické kamery připomínají tiché svědky s neustále otevřenýma očima, dojde i v tomto mrtvolně chladném prostředí k několika nepatrným emočním výjevům. Zajímavá je scénka, kdy si Hedwiga za zavřenými dveřmi zkouší norkový kožich po nějaké movité Židovce, přičemž v kapse najde i použitou rtěnku, kterou si nanese na rty a následně jí rychle setře ubrouskem. Zavřené dveře a akt s rtěnkou jsou patrně letmým náznakem vypovídajícím o tom, že se paní domu cítí trochu nesvá nebo si minimálně moc dobře uvědomuje, že to, co dělá, rozhodně není morálně správné. Familiárně založená matka (Imogen Kogge), která se zpočátku dme pýchou nad materiálním bohatstvím dcery, je v noci probuzena oranžovou září a dunivým zvukem pracujících kremačních pecí. V okenních tabulkách se odrážejí jiskry stoupající z komínů a matka tu scenérii pozoruje se zvláštním výrazem ve tváři, neboť odpoledne toho dne se rozkašlala kvůli popílku poletujícím v ovzduší. Ráno zmizí a zanechá po sobě dopis, jehož obsah je nám zapovězen, ale Hedwigu očividně rozruší.

Tyto drobné vsuvky narušují jinak ustálený pocit absolutní ignorace vůči zvěrstvům, jež rodinu Hössových obklopují. Nenápadná linka s židovskou dívkou, jež po nocích ukrývá zbytky potravy pro tvrdě pracující vězně, je zase jediným případem alespoň nějakého vzdoru a lidskosti. Navíc jde o části, které se od většiny filmu výrazně odlišují, což je dáno použitím černobílé termo kamery. Když jsme u těch technických parametrů, je dobré zmínit, že v několika výjimečných okamžicích opustí kamera své stanoviště a v pomalém tempu sleduje horizontální pohyb některé z postav. Může jít třeba o vězně s naloženým kolečkem nebo o rázný krok naštvané paní Hössové, když se dozví, že chce nacistické velení přeložit manžela s rodinou na jiné místo. Hedwiga se získaného bohatství vzdát nechce a Rudolfa tudíž čeká sólová cesta. Dá se konstatovat, že jde zároveň o jediný významný posun v ději.

Za oddanost, efektivitu a vynikající organizační schopnosti je Höss povýšen. Jakožto inspektor koncentračních táborů se musí přestěhovat do Oranienburgu poblíž Berlína. Cílevědomý, rozkazy bezmezně plnící Rudolf Osvětim dočasně opouští odhodlán splnit přání svého vůdce. Ve vrchních patrech úřednické budovy si nacističtí pohlaváři rozdávají posty a funkce jako na běžícím pásu, ale z jejich tváří lze vyčíst tichou rezignaci. Koncem roku 1943 už muselo být každému soudnému člověku jasné, že tuhle válku nemůže Hitler nikdy vyhrát. Höss se následně účastní večírku pořádaným správním úřadem SS. Později jej můžeme vidět, jak po schodech osamoceně sestupuje do stále větší tmy a opakovaně zvrací na podlahu. Do těchto záběrů vstoupí vsuvka ze současnosti, v níž pracovníci Státního muzea Auschwitz-Birkenau čistí skla vitrín, za kterými jsou vystaveny boty, kufry, protézy či oblečení po obětech holokaustu. Proč Höss zvrací? Dochází mu, že za své neodpustitelné hříchy brzy zaplatí či jde o náhlý důsledek uvědomění si vlastní odpornosti, tedy toho, že stojí na špatné straně dějin? Pak je tu ještě jedna možnost, a sice, že toho na večírku zkrátka jen moc vypil.

Jonathan Glazer natočil divácky nepřívětivý film. Počáteční znepokojení je brzy nahrazeno těžko popsatelnou pachutí a obsahovou strohostí. Fixní pozice kamer drží postavy jaksi stranou, čímž dochází k přerušení jakéhokoliv emočního napojení a naopak zdůraznění citového chladu, který je pro Zónu zájmu typický. Pamatuji si snad jediný detailní záběr na něčí obličej. Absence hrdinných činů, detailních záběrů a minimalistický hudební podkres oproštěný o přítomnost tklivých smyčcových partů poukazuje na vyprázdněnost hlavních postav. Glazer nemá potřebu vysvětlovat divákovi podstatu holokaustu. Sice nenápadně nahlíží do hluboké jedové jámy, ale přes okraj se nikdy nedostane. Hössovi tu nejsou od toho, aby do éteru bez ustání vypouštěli zlovolné nacistické poučky. Jejich bezstarostná přítomnost je sama o sobě dostatečně provokativní. Ztělesňují zainteresovanost, bezmeznou oddanost a umějí si užívat moc. Jsou symbolem tehdejší ideologie. Plodí děti, vykořisťují a nemají problém vychutnat si nedělní oběd u rodinného stolu, zatímco pár metrů od nich umírají lidé v příšerných podmínkách.

V udělení vyššího hodnocení mi překáží jen celková vláčnost Zóny zájmu. I když snímek netrvá ani dvě hodiny, posledních dvacet minut se mi neskutečně táhlo. Dlouhé statické záběry na vyšňořené nácky, kteří se producírují zleva doprava a popíjejí u toho šampaňské, mi opravdu nic přínosného nedaly. Fakt, že se některé filmy výhradně opájí zkoumáním padouchů nežli jejich oběťmi, je funkční spíše u mainstreamové tvorby. Umělecká podstata Zóny zájmu stojící na zdlouhavém pozorování netečných postav mi trochu bránila docenit myšlenku o tom, že lidská monstra jsou ve své podstatě také jen lidmi. Přesto jde v mnoha ohledech o jedinečný tvůrčí výpad, který nechce nikoho uchvátit senzacechtivostí, ale naprostou vážností a originálním uchopením již notně omšelého tématu. Svěží vítr v jinak zatuchlých katakombách, který docení především milovníci náročnější filmařiny.